Zelené zdi, ploty i zídky

K dominantám každé zahrádky patří neodmyslitelně pnoucí rostliny . Svou výškou , vznešeností a fantastickými květy dokážou nevzhledná místa proměnit v dominantu každé zahrádky.Pravidelně nakvétají po celou délku svého vegetačního období a tak se z jejich nádhery můžeme těšit celé léto. Velmi oblíbené jsou nejen pnoucí letničky, ale především ty vytrvalé, které nás každoročně obdaří zajímavými květy, listy i svou výškou. Popínavky se hodí nejen na domovní zdi, ale i na zkrášlení zídek, vchodů, pergol a plotů.

1. Trubač kořenující ( Campsis radicans )

- patří mezi nejkrásnější popínavku.Rostlina se přichytává pomocí přísavných kořínků a dosahuje výšky 5-8 m. Listy má lichozpeřené, vstřícné. Květy jsou atraktivní, asi 10 cm dlouhé, trubkovité, barvy oranžové nebo žluté. Kvete od července do září na mladých jednoletých výhonech. Potřebuje dostatek slunce , půdu propustnou s dostatkem živin. V našich podmínkách je zcela otužilý a snáší i mrazy do -20C. V prvním roce po výsadbě je nutné mladou rostlinu pravidelně zalévat, až do doby, než zakoření. Kořenový krček je možné stínit výsadbou nižších trvalek. Starší rostlinu je možné upravovat řezáním, zmlazováním a snáší i hluboký řez.. Ten se provádí v období vegetačního klidu. Chorobami v našich podmínkách netrpí. V době květu je natolik atraktivní, že dokáže zaujmout snad každého kdo kolem prochází aby se pozastavil nad jeho krásou.

2. Štětinec laločnatý

- pokud půjdete kolem zahrádky a uvidíte plot porostlý zvláštní liánovitou rostlinou tvořící nápadné ježaté plody oválného tvaru, trochu připomínající plod durmanu, narazili jste na štětinec laločnatý (Echinocystis lobata).Někdy je plod nazýván pichlavou okurkou.Rostlina patří do čeledi tykvovitých.

Zahrádkáři štětinec pěstují jako pnoucí impozantně dekorativní letničku.Rostlina má původ v Americe.. Svým habitem připomíná známější popínavku, posed bílý. Má lysé lodyhy s většími úponky, které se velmi pevně přichycují k opoře. Tvoří lodyhy, dlouhé až několik metrů, které rychle rostou.Listy jsou pětilaločné, dlanité, menší. Rostlina je jednodomá a tvoří samčí i samičí květy na jedné rostlině.Zralá semena výborně klíčí, jsou klíčivá i několik let. Pokud vypadnou z plodu , přečkávají pod sněhem a klíčí výborně na jaře příštího roku. Rostlina je velmi vitální, nenáročná na stanoviště a dokáže růst i na těžkých neúrodných či zarostlých stanovištích, kde se dokáže přizpůsobit i dlouhodobému suchu. Pokud je ale dopřejeme slunnou polohu s vydatnější zeminou, odmění se nám mohutným téměř neprodyšným obrostem. Proto je vhodná k popnutí plotů, besídek, altánů, ale i pokrytí nevzhledných zanedbaných míst, případně i kompostu, kde brání zaplevelení. Na podzim rostlina ukončuje vegetaci, usychá a zanechává dlouhé liány, které je nutné odstranit. V tuto dobu je vhodné sklidit suché plody , které je možné využít do suchých vazeb jako doplnění dekorací.

3. Akebie pětičetná (Akebia quinata)

– domovem této atraktivní popínavé dřeviny je japonsko, Korea a střední Čína. Z pěti druhů tohoto rodu je akebie pětičetná nejotužilejší a proto také nejvhodnější do našich podmínek. Je to ovíjivá liána, roste velmi rychle, přírůstek za rok může činit 1,5 až 2 m. Výška rostliny je pak kolem 10m. Listy jsou dělené, pětičetné, tmavě zelené s dlouhými řapíky. Abebie jsou jednodomé rostliny, pro vývoj plodů ale potřebují vzájemné opylování mezi rostlinami.. Akebie kvetou v květnu současně s rašícími listy. Květy jsou drobné tmavě fialové, intenzívně voní, jsou uspořádané v malých převislých hroznech.Samičí květy jsou navíc mnohem větší než samčí. Plody dozrávají v září, jsou fialově zelené, asi 10 cm dlouhé a 3 cm široké, tvarem připomínají okurku a jsou jedlé. Na půdu je rostlina nenáročná, snáší i sušší půdy, nevadí ji slunce ani polostín. Mladé rostliny se vyplatí chránit v zimě před mrazy. Množí se semeny , případně letními řízky.Akebie se hodí k východním i severním stěnám, na pergoly, loubí, ke zdem, kde však vyžaduje oporu.Protože starší rostliny odebírají z půdy hodně vody, je vhodná k vysušování vlhkých základů a zdí.Řez nevyžaduje, chorobami ani škůdci netrpí.

4. Zimolez ( Lonicera )

- známe celou řadu kultivarů, které zahrnují opadavé, poloopadavé nebo stálezelené keře nebo dřevnaté ovíjivé liány, pěstované obvykle pro vonné květy. Květy jsou trubkovité, v různých barvách.Většinou jsou plně mrazuvzdorné. Rostou v každé , dobře provzdušněné půdě na slunci nebo v polostínu. Posezení ve večerních hodinách v blízkosti zimolezu přináší pohodu a dobrou náladu.

5. Plamének ( Clematis )

- plaménky patří mezi nejznámější a nejrozšířenější popínavé rostliny.je známé okolo 250 druhů divoce rostoucích plaménků.Jejich domovinou jsou všechny oblasti mírného pásma. Plaménky jsou víceleté dřeviny i byliny. Bylinné druhy mají zdužnatělý jenom kořenový krček, dorůstají pouze do několika desítek centimetrů a jejich nadzemní části každoročně odumírají. Vysazují se zpravidla do záhonů osázených dalšími trvalkami.

Dřevité druhy jsou liány s tenkým dřevnatým kmínkem, které se dokážou vyšplhat i do výšky několika metrů. Přichycují se pomocí úponků, které jsou vytvořené z přeměněného řapíku.

Květy jsou oboupohlavní, barva květů pak různá, zpravidla platí že čím teplejší oblast,ze které daný plamének pochází, tím je barva květů intenzivnější. Botanické druhy mají květy menší, trubkovité, zvonkovité nebo otevřené, zpravidla se 4 okvětními lístky, plaménky vyšlechtěné pak mají okvětních lístků více. Velkokvěté plaménky jich mohou mít až 10. Květy vyrůstají jednotlivě ale i v mnohokvětých latách.

Mezi zahrádkáři jsou rozšířené hlavně velkokvěté plaménky, kde je vyšlechtěna celá řada kultivarů. Nedorůstají sice větších výšek, ale jejich květy jsou velké a často překrývají i listy. Velmi oblíbenou odrůdou je Nelly Moser, či President.

Plaménky mají bohatě větvený kořenový systém, proto již při výsadbě musíme myslet na výběr vhodného stanoviště. Vyžadují slunné polohy a dokonce platí zásada , která nabádá pěstitele uložit plaménku „nohy do stínu a hlavu na slunce“. Zastínění kořenové části se docílí vysazením nižších keřů , trvalek nebo kobercových bylin.

Foto autorka textu.